JE TO NEUSTÁLÝ KOLOBĚH
Cítím se unavená, jak psychicky, tak fyzicky. V práci je to docela náročné, protože musíme více chránit sebe i klienty. A doma mne čekají tři děti na distanční výuce. Neustálý koloběh bez světla na konci tunelu… BARBORA
VAKCÍNA SMÍCHU NAOČKUJE MNOHO LIDÍ I BEZ REGISTRACE
Líbí se mi citát, který zní: „Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo.“ A myslím si, že v době koronavirové to platí dvojnásob. Už je to pro nás všechny moc dlouho, co žijeme se strachem a v nejistotě… Přesto všichni s nadějí a přáním zítřků. Na práci v Mravenečku se mi líbí, že jsme ani po tak dlouhé době o úsměv, humor a legraci nepřišli. A za to moc svým kolegyním a kolegovi děkuji. Taky se z nás stali sběratelé vtipů. S našimi klienty si o situaci ve společnosti povídáme a je to správně, protože „vakcínou smíchu“ dokážeme „naočkovat“ mnoho lidí. I bez registrace. Lucie LAIFERTOVÁ, Mraveneček
OBAVY MÁM STÁLE, ALE UŽ SE NEBOJÍM
Tak jako spousta lidí v mém věku i já mám z covidu-19 obavu. Na druhou stranu si uvědomuji, že každá situace má řešení a nějaké východisko. Už během první vlny infekce, kdy o tomto viru opravdu nikdo nic nevěděl, jsem prožila tak jako všichni období plné nejistoty a otázek. Vyptávali se i klienti, takže jsme sledovali současnou situaci, zjišťovali informace a pak je přenášeli k lidem, kteří přes svůj handicap chtějí také znát odpovědi. Společně s nimi jsem sdílela obavy z epidemie nejen jako zaměstnanec a klíčová pracovnice, ale i jako člověk.
Přesto jsem na klienty dokázala přenést pozitivní přístup můj, mých nejbližších a mého okolí. Spolu jsme pak ušili spousty roušek, abychom poprvé vyrazili do boje s covidem-19. Stmelil se i pracovní kolektiv, když jsme vytvořili týmy lidí, abychom v případě nákazy byli stále našim klientům nablízku. Ano, v této době člověk opravdu pozná své kolegy i z lidské stránky a za sebe mohu říct, že je to vítaná zkušenost. Také jsem si musela zvyknout na práci s hygienickými prostředky, a ač jsem ve svém soukromí pečlivá a čistotná, jsem ráda, že jsem tuto situaci mohla využít ke zdokonalení hygienických návyků u klientů. Ale přiznám se, že práce s respirátorem na ústech, se štítem a dalšími ochrannými prvky byla i pro mne školou. Ovšem pro klienty, zejména zrakově postižené, kteří jsou na ostatních smyslech závislí, to byla doslova výzva. Jejich pozitivní přístup a hledání způsobů komunikace mne nejen naplňoval pocitem dobře odvedené práce, ale byl mi i odměnou. Tak jako finanční odměna zaměstnavatele, jehož přístupem jsem byla potěšena.
Další omezování ze strany státu v boji s covidem-19 přineslo ještě větší nároky na služby klientům, kteří museli zůstat v karanténě. Museli jsme jim zajišťovat potraviny a vyřizovat další záležitosti, které by jinak zvládli sami. Jen objem nákupů by se od vypuknutí epidemie dal počítat na stovky a stovky kilogramů. Ale také jsem se stávala poradcem i pomocníkem v oblasti kadeřnictví, udržování nehtů, opravářkou jednoduchých poruch na mobilech a televizorech, švadlenkou a v mnoha dalších oborech. Vždy říkám, že vše zlé je k něčemu dobré. Ač je má práce náročnější a z důvodu používání respirátoru a ochranných pomůcek těžší, ráda vzpomínám, jak jsem se stávala kadeřnicí. Společně jsme se dohodli, jak by chtěl klient vypadat, a pustili jsme se do práce. A výsledek? Klient si přejel vlasy rukou a řekl: Mám to hezčí, než když za to platím. To nás rozesmálo. Ale naopak, zažila jsem i dobu, kdy jedna má kolegyně byla nakažena covidem-19. Přála jsem jí jen a jen to hezké a brzké uzdravení. Ale nebylo nic příjemného, když jsem ji slyšela v telefonu plakat.
Covid-19 přinesl do mého života mnohé. Určitě si cením více zdraví, ale vím, že největší zbraní v této době je optimismus a víra. Víra ve vše dobré, samu v sebe a v ty, kdo Vás podporují. Zároveň si cením podpory své rodiny i kolegů a jejich odpovědnosti, když se snažili chránit před nákazou jak jen to šlo. Oceňuji také přístup zaměstnavatele, který dal jasně najevo, že si mé práce váží, že ji umí ocenit a zároveň udělat maximum pro to, abych ji mohla vykonávat i v této těžké době. A velice si vážím vzájemné podpory jak kolegů, tak klientů, jejich spolupráce a důvěry. Ano, zpočátku jsem se bála a měla obavy. Obavy mám stále, ale beze strachu. Zvládnu to, protože chci. Tak jako chtějí všichni kolem mne. Jaroslava ALTMANOVÁ, Dům sv. Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené
DOMŮ JSEM SI ODNÁŠELA POCITY LÍTOSTI A BEZNADĚJE
Míchají se ve mně emoce. Zažívám pocity strachu, beznaděje, když stále nevidím naději na zlepšení, zoufalství, když se mí blízcí ocitají na nemocničních lůžcích. Ale také vděčnosti, díky které si více vážím všeho, co mám, přírody a také zdraví. Mnoho věcí už neberu jako samozřejmost.
Okusila jsem také jinou práci při pomáhání v Domě sv. Cyrila a Metoděje ve Vlaštovičkách. Takovou zkušenost jen tak nezažijete. Vidět nevidomé lidi, jak se musejí potýkat s pandemií, je smutné. V ruce slepeckou hůl a na obličeji roušku, nevidí, co se vlastně děje, musí se cítit vystrašeně. To vše ve mně vzbuzovalo lítost a pocit bezmoci. Ty pocity jsem si pak odnášela domů, kde jsem měla potřebu o nich stále mluvit. Pevně věřím, že se konečně začne vše obracet k lepšímu a všichni zase budeme svobodně dýchat. Ludmila KUZNÍKOVÁ, Sociálně terapeutická dílna RADOST
SENIOŘI SI ZASLOUŽÍ OCHRANU SVÝCH RODIN
Složité a těžké období, které teď všichni prožíváme, vnímá každý trochu jinak. Někdo se strašně bojí, jiný všechno bere na lehkou váhu. A přesně tak to celé vnímají klienti a jejich rodiny. Naši klienti už jsou ale většinou lidé, kteří ani pořádně nechápou, co a proč se to okolo nás vlastně děje.
Mnohé z těch klientů, kteří současnou situaci jakž takž vnímají, ale trápí, že je rodina v této době tak trochu odmítá. Je to velmi smutné a jako pečovatelku mne to docela mrzí. Vždyť jsou to lidé, kteří si zaslouží od svých rodin především ochranu, které se jim ale často nedostává. Rodiny klientů, kteří jsou pozitivní, jako by ztratily zájem o své rodiče a chovají se, jako by k nim nepatřili. Veškerou péči se snaží přenechat nám pečovatelkám a nechápou, že bez pomoci a podpory rodiny to nejde.
Práce je pro mě v této době těžší také proto, že vnímám větší zodpovědnost. Klienti jsou senioři a mozek už jim nepracuje tak, jak by měl. Také mnohdy špatně slyší a přes roušky, které nosíme, nám nerozumí. Je to doba těžká pro všechny. V každém je jisté napětí, ale přesto se snažíme naše klienty chránit, jak jen to jde nejlépe. Ale také u toho musíme chránit sebe a svoje rodiny. Mnozí z nás již tuto nemoc prodělali.
Práce se seniory mě naplňuje, mám ji velmi ráda a beru ji jako určité poslání. Přeji všem našim klientům hlavně zdraví a nám všem ostatním, abychom vše zvládli, i když to někdy není lehké. GABRIELA, Charitní pečovatelská služba
VYROSTLA U NÁS ŠKOLKA, ŠKOLA I DRUŽINA
Zpráva, že musíme Denní stacionář pro seniory hned druhý den uzavřít, zasáhla zaměstnance a klienty v den mých narozenin 12. března. Byl to čtvrtek, to si přesně pamatujeme, a oslava sice proběhla, ale už nebyla tak veselá jako jindy. Něco bylo zkrátka ve vzduchu…
Následovalo obtelefonovávání rodin klientů, někteří uzavření stacionáře čekali, jiní byli nemile překvapení a zaskočení. Naše manažerka Petra okamžitě zorganizovala poradu všech vedoucích sekce. Nepanikařila, uměla povzbudit a situaci řešit. Pracovní tým stacionáře se rozdělil na dvě skupiny. Ta první vypomáhala v Charitní pečovatelské službě, díky čemuž mohly kolegyně také navštěvovat některé klienty Denního stacionáře pro seniory, kteří využívají k péči obě služby. Druhá skupina se ve stacionáři starala o děti našich spolupracovnic z terénních služeb. Tyto pracovnice věděly, že by mohly využít nabídky státu být na ošetřovném, ale zároveň si uvědomovaly, že jejich absence v práci by znamenala kolaps terénních služeb, v této situaci obzvlášť velice potřebných. V prostorách stacionáře se učilo, bavilo, smálo se, soutěžilo, zpívalo i tančilo. Každý den jsme se zde staraly o šest až osm dětí, a protože jsme ve věku, kdy máme děti odrostlejší, bylo pro nás učení mnohdy zatěžkávací zkouškou toho, co jsme už zapomněly. Epidemiologická situace byla sice nepříjemná a trápila nás, ale na naši školku, školičku a družinu vzpomínáme hodně rádi a téměř pořád. Děti byly super.
V pondělí 22. června jsme stacionář znovu otevřeli. Klienti už se těšili, služby začaly probíhat běžným způsobem - trénink paměti, vycházky do parku, do cukrárny a podobně. Na podzim, kdy se epidemiologická situace opět zhoršila, jsme zavřít nemuseli. Omezili jsme částečně provoz a stacionář navštěvovali jen ti nejpotřebnější. Vytvořili jsme menší skupinky, ať klienti jsou a zároveň nejsou úplně spolu.
Nyní je situace taková, že velká část klientů odešla do domovů pro seniory, například jen za první tři týdny letošního ledna jich bylo pět. Část klientů ještě zůstává v domácí péči, protože se bojí nákazy, část stacionář znovu s radostí navštěvuje. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet dále, snad se vše obrátí k dobrému a stacionář opět bude v plné míře poskytovat služby seniorům, kteří ocení, že je o ně část dne postaráno v příjemném a milém prostředí, aniž by museli opouštět své domovy. Jana ŘEHULKOVÁ, Denní stacionář pro seniory
UŽ TO TRVÁ MOC DLOUHO
Museli jsme si zvyknout, ale už to trvá moc dlouho. Začátky nebyly lehké, vše bylo neskutečně náročné. Na jaře pro nás byla představa, že bychom měli chodit ke klientům s nákazou, šokující. A teď se o ně v oblecích a štítech běžně staráme! My holky a kluk z pečovatelské služby. Stále se snažíme klienty přivádět na jiné myšlenky, aby na ně byl psychický dopad co nejmenší. Také chci zdůraznit, že bez našeho vedení a zázemí v práci, bychom situaci nezvládali tak dobře. JANA, Charitní pečovatelská služba
